V každém rodiči dřímá ochranitelský instinkt, který nám velí chránit naše děti před veškerým nebezpečím, ať už skutečným nebo domnělým. A mnohdy je oprávněný – nechceme, aby naše dítě vběhlo bez rozhlédnutí do frekventované silnice, nepustíme ho na hřiště, kde se vybavení takřka rozpadá.
Avšak v poslední době se zdá, že ochrana dětí nabírá až absurdních rozměrů. Nesmíme totiž zapomenout, že k tomu, aby z nich vyrostli zdraví a silní jedinci, potřebují také poznat určité riziko. To se však pochopitelně rodičům nelíbí, a proto bylo veškeré vybavení, které najdeme na běžném dětském hřišti, podrobeno kontrole a upraveno tak, aby bylo bezpečné. Žádný provozovatel totiž nechce platit výlohy za léčbu dítěte, které se tam nešťastnou náhodou zranilo.
Mezi vybavení, které prošlo kontrolou, se dostala i závěsná houpačka. Tuto atrakci zná asi každý, koneckonců byla běžnou součástí všech hřišť. Jednalo se o dvě nejčastěji kovové konstrukce ve tvaru písmene A, které byly na vrcholu spojeny tyčí.
Na této tyči pak byly na řetězech zavěšeny houpačky. Ty se skládaly většinou z plastového nebo častěji dřevěného sedátka. Obvykle byly vedle sebe dvě, maximálně tři. Svou konstrukcí umožňovaly dítěti plný záklon i předklon a tím pádem i zhoupnutí do velmi vysokých výšek, často přesahujících výšku oné tyče, na které byly upevněny.
Asi nikdo nebude rozporovat, že se nejednalo zrovna o nejbezpečnější atrakci. V kterékoliv chvíli se mohlo stát, že dítě sklouzne a spadne a houpačka jej následně udeří do hlavy. Také zde byla možnost, že se dítě v nejvyšším bodě pustí a následně poletí vzduchem, přičemž tento let bude zakončen tvrdým pádem.
Že toto vše mohlo přivodit i vážná zranění, není třeba říkat. Toto se však stávalo skutečně málokdy. Avšak možnost je možnost, a proto byla upravena. Přidalo se zadní i boční opěradlo a vepředu zábrana, která má zapadnou vypadnutí. Je to bezpečnější? Rozhodně. Ale co se tím děti naučí? To už je jiná otázka.