Výbojky známe podle základního rozdělení dvojího druhu – nízkotlaké a vysokotlaké. Hodnota tlaku se vztahuje na plynovou náplň uvnitř skleněné baňky, a čím je tlak plynu a par vyšší, tím vyšší výkon můžeme od těchto zdrojů očekávat. Nízkotlaké výbojky najdou uplatnění zejména v interiéru pro osvětlování zemědělských areálů, slouží jako UV lampy v soláriích a v zařízeních podobného typu, které pomocí ultrafialových paprsků desinfikují okolní prostředí.
Vysoký tlak par sodíku nebo některých vzácných plynů a kovových směsí dal podnět ke vzniku nejvýkonnějších zdrojů světla, jaké známe. Jejich vývoj úzce souvisel s technickým pokrokem, kterého lidstvo dosáhlo po druhé světové válce. Tato výrobní technologie se využívá dodnes a zavedená výroba je jednou z hlavních výhod těchto svítidel.
Sodík je mezi výbojkami stále dominantní
Nejčastěji se v praxi nasazují do velkokapacitních reflektorových lamp podél silnic vyšší třídy, některých dálničních úseků, ale především do pouličních svítidel v městech a obcích. V převážné většině je zastupují vysokotlaké výbojky sodíkové.
Sodík je velmi snadno dostupný prvek a tím pádem také levný, to byl jeden z důvodů, proč se objevil mezi prvními prototypy výbojkového osvětlení. Výrobní náklady na tyto světelné zdroje jsou velmi nízké a této výhody se využívá dodnes. V průběhu údržby a revize zařízení stačí vyměnit vadný kus výbojky za nový a není nutné měnit celé svítidlo, což rovněž významně snižuje náklady na provoz.
Jedinou podstatnou „nevýhodou“, která se v odborných kruzích často rozebírá, je omezené světelné spektrum s převahou teplých barev žluté a oranžové, může to způsobovat únavu řidičů jedoucích po dálnici a v příměstském provozu, kde se osvětlují nájezdové okruhy, křižovatky a víceproudé silnice. To je však relativní úsudek, protože z hlediska zdravotních dopadů, zvláště pak v souvislosti se světelným znečištěním, jsou teplé barvy spíše přínosem.